Jsem slovanského původu z Československa, dnes Česko.
Moje rodina
Je mi,
63 let a 4 měs.
Moje matka Ludmila ve věku
84 let a 3 měs.
Moji otcové : Habán Elemir ve věku
84 let a 6 měs.
(můj biologický otec)
« ✝ » Homolka František, bylo by mu dnes
82 let a 11 měs.
(můj adoptivní otec)
« ✝ » Rovňaník Jan, bylo by mu dnes
91 let a 6 měs.
Moji bratři :
« ✝ » David, bylo by mu dnes
54 let a 1 měs.
« ✝ » Václav,bylo by mu dnes
59 let a 0 měs.
Roman ( ve věku
57 let a 2 měs.
František, ve věku
61 let a 0 měs.
Jan, ve věku
48 let a 7 měs.
Něco málo z mého života
Pocházím z rozvrácené dělnické rodiny, která se rozpadla, vlastního otce neznám, vím jen, že to byl Slovák, jistý pan Elemír Habán, jehož jméno jsem nosil do dvou let. Po svatbě mé matky s panem Františkem Homolkou, který mě adoptoval a vychovával do mých 11 let. Adoptivní otec měl s mojí matkou čtyři děti, Františka, Václava, Romana a Davida. Manželství se rozpadlo a maminka si našla jistého Jana Rovňanika, již třetího manžela v řadě, se kterým měla šesté dítě, mého dalšího bratra Jana. Ale bylo to další neúspěšné manželství. Vyrůstal jsem obklopen alkoholem, rvačkami, hádkami mezi matkou a jejími manžely a milenci. Začal jsem dělat neplechu, chodit za školu, páchat drobné krádeže atd. Na jaře 21. března 1974 jsem se ocitl v dětské polepšovně v Býchorech u Kolína. Nezůstal jsem zde dlouho, několikrát jsem utekl, za trest jsem byl převezen do polepšovny v Liběchově u Mělníka, kde jsem zůstal do svých 15 let. Nebyly to šťastné roky mého života, strašný totalitní systém, drsný bolševik, léta normalizace, sadističtí pedagogové, ohromeni Leninovou ideologií, se svými frustracemi z vlastního soukromého života, komunističtí pedagogové, kteří se zabývali vlastní myslí a jejich výchova spočívala že nás ponižuje, fyzicky nás týrá a doslova nás pod psychickým tlakem deptá. Žil jsem v režimu „rudého teroru“ vedeného „našimi“ sovětskými přáteli. Jediné, co mě tato instituce naučila, bylo nenávidět „bolševickou“ společnost, a to, že se o sebe dokážu postarat a nikdy se nemusím spoléhat na ostatní.
Audio verze :
Moje matka
Pokud jde o maminku, je to spíše žena bez mateřského vlákna, měla celkem šest dětí, od různých otců, které po těchto rozvodech opustila a vyrůstali jsme odděleně, maminka se o nás moc nezajímala. Čtyři manželství matky skončila rozvodem nebo smrtí manželů. Spíš se jí líbil život v barech a bistrech, trávila čas s kamarádkami a mojí tetou v nočních klubech ve společnosti více či méně pochybných mužů. Ale takový je život a jde s námi všemi, i když je těžké si na to zvyknout.
Audio verze :
Moji bratři
Moji bratři David a Václav, zemřeli,
Roman je někde, ale nevím kde,
nepotkáváme se, protože je to člověk, který se za nic nestydí, okradl všechny své blízké, rodinu atd.
František, naposledy jsem ho viděl, když mu bylo kolem 9 nebo 10 let, zkrátka naše posraná rodina.
Nejmladší bratr je Jan, občas si povídáme přes Skype, ale vlastně se moc neznáme.
Audio verze :
Moje koníčky
Rád hraji šachy a deskové hry obecně, jsem velkým fanouškem cirkusu, detektivních televizních seriálů a filmů, pořadů, koncertů, divadelních her atd. Dále se zajímám o přírodu, historii a přitahují mě počítače, jsem i malý kutil, je toho hodně, co mě zajímá.
Mám rád historii, sleduji televizi a jsem velkým obdivovatelem televizních seriálů, preferuji detektivní seriály někdy až hororové seriály typu SAW.
Očividně miluji psy, mám psy celý život, jsou to nejlepší přátelé, kteří vás milují bez jakýchkoli podmínek, s nekonečnou věrností a láskou.
Všichni moji čtyřnozí parťáci byli poslušně vychované a báječné fenky, bez nich si svůj život nedovedu představit.
Audio verze :
Moje zdraví
Jsem invalida, po cévní mozkové příhodě jsem hemiplegický na pravou stranu a kulhám, ale stále chodím, a jako by to nestačilo, mám transplantovanou ledvinu. Bohužel si s námi někdy pohraje osud a my se s tím prostě musíme vyrovnat. Ale nefňukám, i takový je život.
Audio verze :
Slovo na závěr
Jsem jednoduchý člověk. Nehledám žádné malichernosti. Nemám rád komplikace. Proč kopat kolem sebe, hledat? Život je tak složitý, jak je. Na mou památku nebude postaven žádný pomník a mé jméno bude rychle zapomenuto.
Ale nosím v srdci výjimečnou osobu, které vděčím za vše, byla zde v nejtěžších chvílích mé existence a budu jí navždy vděčný, za všechno!
