Něco málo z mého života :Je mi, 63 let a 4 měs.Pocházím z rozervané rodiny, zcela dislokované, svého biologického otce pana Habána Elemíra ( 84 let a 6 měs. ) neznám. Po matčině rozvodu s panem Františkem Homolkou mým adoptivním otcem,( dnes by mu bylo 82 let a 10 měs. )jsem byl navíc, nikdo mě nechtěl. Můj adoptivní otec, pan Homolka František, protože už měl moje čtyři bratry, které naše drahá „maminka“ nechtěla. Pro mou matku jsem se stal nežádoucím, dala přednost svému novému příteli panu Rovňaníkovi Janovi ( dnes by mu bylo 91 let a 6 měs. ), alkoholikovi, kterého jsem bezmezně nenáviděl, byl to ožrala první třídy kterého si vzala a s nímž měla mého posledního bratra Jana. |
Moje matka :Co se týče mé matky, ta byla spíše žena bez mateřského vlákna, celkem měla šest dětí, s různými otci, a vyrůstali jsme odděleně, takže se vlastně jako sourozenci neznáme,
spíš jako známí z ulice.
Naše matka se o své děti nezajímala, jen o své muže, všichni alkoholici a nekoneční kreténi.
Všechna čtyři „maminčina“ manželství končí buď rozvodem, nebo smrtí těchto mužů. Žil jsem v režimu „rudého teroru“ vedeného našimi „sovětskými přáteli“. Když mi bylo skoro 13, na jaře 21. března 1974, to byl dětský domov, který mě čekal, hrozný totalitní systém, drsný bolševik, léta normalizace, sadističtí pedagogové, ohromeni Leninovou ideologií, s frustracemi svého soukromého života, ale můj život musel jít dál ! |
Mí bratři :Dva moji bratři David ( dnes by mu bylo 54 let a 1 měs. ) a Václav ( dnes by mu bylo 59 let a 0 měs. ) již zemřeli,Roman ( 57 let a 2 měs. ) je někde, ale nevím kde, nepotkáváme se, protože že se za mě stydí, ale to je život, prostě každý jsme na své planetě. Františka ( 61 let a 0 měs. ) jsem viděl naposledy, když mu bylo kolem 9 nebo 10 let, zkrátka ta posraná rodina. Nejmladším bratrem je Jan ( 48 let a 7 měs. ), občas spolu mluvíme přes Skype, ale vlastně se ani moc neznáme i když si docela rozumíme. |
|
Jsem jednoduchý člověk. Nehledám pomstu ani soucit. Nemám rád komplikace. Proč kopat kolem sebe, a hledat ztracený čas? Ve svém životě jsem potkal mnoho lidí, dobrých i zlých, to není důležité, život je takový, v srdci nosím jen jednu osobu, byla zde, v nejtěžším okamžiku mé existence, svým způsobem je víla v mém životě a jsem si jistý, že se na ni mohu vždy spolehnout a budu jí navždy vděčný. Život je tak složitý, jak je. Na mou památku nebude postaven žádný pomník a mé jméno bude rychle zapomenuto. Audio verze: |
Moje zdraví :Jsem invalida, po cévní mozkové příhodě jsem hemiplegický na pravou stranu a kulhám, ale stále chodím, a jako by to nestačilo, mám transplantovanou ledvinu. Bohužel si za námi někdy přijde osud a my se s tím prostě musíme vyrovnat. Ale nefňukám, i takový je život. |
Moje záliby :Rád hraji šachy a deskové hry obecně, jsem velkým fanouškem cirkusu, detektivních seriálů a filmů, pořadů, koncertů, divadelních her atd.
Dále se zajímám o přírodu, historii a přitahují mě počítače, jsem i malý kutil, je toho hodně, co mě zajímá.
Mám rád historii, sleduji televizi a jsem velkým obdivovatelem televizních seriálů, preferuji detektivky, někdy i horory.
Očividně jsem "pejskař", mám pejsky celý život, jsou to nejlepší přátelé, kteří vás milují bez jakýchkoli podmínek, s nekonečnou věrností a láskou.
Všichni moji čtyřnozí parťáci byli vychované a báječné fenky, bez nich si můj život nedovedu představit. |
Elemír Habán :Rány osudu a bolševické pijavice Pan Elemír Habán i po návratu z vojny zůstal nadšencem pro skákání padákem. Věnoval se mu každou volnou chvíli na letišti v Mladé Boleslavi. Bohužel, život už je takový, když v r. 1962 v Kolíně dobíhal vlak, štěrk mu podjel pod nohama a jednu z nich mu v oblasti stehna uřízlo kolo. Hned na to stačilo málo a doplazil se k sousední koleji, po které se řítil jiný vlak a všemu by udělal rázný konec, nebýt nádražáka, který mu v tom zabránil. Jen trochu pominuly bolesti, kamarádi ho z nemocnice vzali do letadla a pohled na otevírající se svrchníky padáků mu vrátil chuť do života. Snad za to vděčil své poněkud svéhlavé povaze, odmítající brát věci takové jaké jsou, ale sotva od jeho úrazu uplynul rok, Habán s protézou se procpal na trenažér, oblékl popruhy a třebaže mu tom chtěli všichni zabránit skočil s deseti metrů dolů. Lidé od sportu s ním sympatizují, ne však bolševičtí byrokraté. Bydlí na svobodárně OÚNZ, odkud si ho zavolají na osobní oddělení. "Soudruhu, stát tě bezplatně vyléčil. V kapitalistické cizině bys za to musel platit. Dostal jsi 400 Kčs důchodu, zřejmě máš na té Slovači někoho vlivného." Stojí a jen poslouchá soudružku Šplíchalovou, která má plná ústa socialismu a jiných frází. Třebaže u nich až dosud pracoval, nyní ho vyhazují jako prašivého psa. "Pochop soudruhu, nemáme byty. Jenom pro naše zaměstnance, ty už u nás pracovat nemůžeš." "Co na vrátnici?" Tam máme své staré soudruhy." A tak pro Elmíra Habána začal socialismus s tou nejdrsnější tváří. Komunistický předseda posudkové komise sociálního zabezpečení František Sivek ho na zbytek života určil pro zaměstnání telefonisty, vrátného, informátora, baliče drobných předmětů, domáckého dělníka apod. I když měl v té době nárok na 800 Kčs důchodu, jak zněla nejnižší taxa, pan Habán z něho dostával půl roku jen 400 Kčs. Zamítli mu i průkaz ZTP (pro přepravu v místní dopravě). Psal soudruhům na všechny strany, dokonce i soudruhům prezidentům. Nakonec ho vyhledala Gusta Fučíková, která projevila k němu sice vřelé sympatie, ale vzápětí po anglicku zmizela. Tím, že upoutal na sebe tuto pozornost, dosáhl jen toho, že se od té doby o něho více začali zajímat estébáci, údajně pro veřejné nadávky sociálním a státním orgánům. Často mu bylo důrazně sděleno, aby odešel do jiného okresu, kde ho nikdo nezná. Sadistické soudružky z kádrového oddělení na Kladně, nelenily a několikrát týdně volaly do Maso průmyslu, že Habán stejně zklame a že není rozumné ho zaměstnávat na pracovišti plně zodpovědném. Začátkem osmdesátých let uválcoval Elmír Habán sladký ukolébavý dopis pro ÚV SVAZARM, ve kterém použil stejnou lstivost, jakou ho soudruzi častovali léta. Za to že pochválil soudruhům jejich těžkou práci až do nebe, soudruzi přivřeli oči nad totalitními předpisy. A tak nikdo z vedle dřímajících funkcionářů SVAZARMU Švirce, Kdéra, Řepky a Plzáka, na něho už nevyštěkl. Pro režim mohl být posléze atrakcí, obdobnou jako kdysi Meresjev. O to aby se mohl stát dalším ideálem socialistického člověka, kterého by mohli vozit v kleci po celém světě, neměl však z bolševiků nikdo zájem. Když 9. 9. 1982 na Sazené skočil a za dva měsíce nechal pplk. Soldát fejeton odvysílat v Aktualitách, tak na ministerstvu zdravotnictví se angažovali pro to, aby se více nic podobného nezveřejňovalo. Byl to JUDr. Kliment, který údajně nechal prošetřovat, kdo na SVAZARMU má na tom podíl, že invalida Habán skočil. Elmírovo jméno se mezi tím ocitlo až v Lybii, s tím, že firma KRAS dělá dobré padáky, na kterých skáče i invalida. Hned poté došlo k nákupu velké zakázky těchto padáků. Pan Habán z toho pochopitelně nedostal ani korunu. Film, ze kterého neviděl Elmír také ani korunu, komentoval pak ředitel Rehabilitačního ústavu v Kladrubech Vladimír Kříž slovy, že Habán je občan socialistického státu a má plnou podporu a sociální zajištění. Takto masíroval pacienty, kteří v jeho ústavu nacházeli šarlatánské naděje ke svému uzdravení. V té době však žil jako "vítěz nad nepřízní osudu" se svojí ženou upoutanou na vozíčku za 1863 Kčs měsíčně a soudružka sociální pracovnice MNV Papová zakazovala bezplatně dát najíst ve školní jídelně jeho dvěma malým dětem. Nedali jim ani polévku a nechali je ve škole hladové. K dovršení všeho nepříjemného sebrali paní Habánové plný invalidní důchod. Ta k tomuto rozhodnutí přidala své vyjádření: Při posudkové komisi, jsem seděla oblečená za stolem a doktor se na mne díval ze vzdálenosti 3 m a vůbec mě neprohlédl. Nikdo na tuto její písemnou připomínku však nereagoval. V roce 1992 navazuje pan Habán kontakt s Australanem Roy Markerem, který ač má ochromené nohy, skáče padákem také. Elemír stále píše úřadům a jmenovitě si stěžuje na to, kteří jejich zaměstnanci i nadále spolupracují s StB. Nejprve jim vyspílá, pak žádá jako třeba v dopise roudnickému starostovi Rousovi o bezplatné poskytování stravy pro své děti, a nakonec pokorně prosí, aby mu před Velikonocemi byl dán alespoň poukaz na potraviny v hodnotě 600 Kč. Prosí i tu soudružku Zídkovou, které před chvílí v tomtéž listě spílal pro její kontakty s StB. Elemír Habán tak získává pověst obtížného člověka a těžko již rozhodnout, na kolik se na tom podílejí bolševické úřady, či jeho povaha, díky jejíž síle se však dostal k padáku. Je obtížný, ale komu? Snad si váhající čtenář může odpovědět sám po tomto posledním story: Pan Habán žádal o schválení technické způsobilosti osobního motorového vozidla Honda Civic, rok výroby 1979, a vedoucí oddělení dopravní policie npor. Pavlem Kameníkem z OŘ dopravního inspektorátu Litoměřice mu bylo odpovězeno, že vozidla vyrobená před tímto datem (1979!) nelze schválit k provozu na komunikacích v ČR. V odpovědi s nelichotivým lakonickým oslovením Elmír Habán "Náčelníkovi" sděluje: "Prý Honda Civic je stará a nemůže na naše silnice. Pokud jste byl slušný člověk anebo kolektiv tam u vás, tak jeden moudrý by řekl, ať tedy pan Habán předvede Hondu, podíváme se mu na ni. Podotýkán, že toto by udělal slušný policajt v Anglii, nebo Francii a také NSR, neboť šťastný osud mi dopřál znát tyto policajty ze Západu. Prostě mají plnou úctu k invalidům a jsou ohleduplní." V našem světě, kde mnozí chtějí vypadat jako manekýni řízení harmonogramy, pan Elemír Habán, protože je prostý, vypadá jako blázen. Proto také z úhlu našeho snobství odmítáme vidět jeho obrovský dar příkladu, že člověk svojí vůlí může dosáhnout splnění i velmi smělých cílů. Svým poněkud svéhlavým jednáním strhává pan Habán železnou masku, která je ve skutečnosti horší než bláznovství. Tou maskou je totiž nezměrná tupost v lidských vztazích.
Audio verze : |